Service Locator je obecný návrhový vzor, který dodává jeho uživatelům instance požadovaných služeb. Existuje několik variant implementace tohoto vzoru a dokonce jsou od něj odvozeny i další specifcké vzory.

Singleton

Nejjednodušší implementaci service locatoru zná asi každý, kdo kdy s návrhovými vzory koketoval – je jím starý známý Singleton! Krom toho, že Singleton svou vnitřní implementací zajišťuje garantovaný lifetime instance, tak tuto instanci i poskytuje – typicky pomocí statické vlastnosti Instance v horších jazycích pak funkcí getInstance().

Abstract Factory

Další z častých implementací service locatoru je Factory, jde o další konkrétnější odvozeninu vzoru, která má semantiku nejen instance dodávat, ale i vytvářet. V důslednějších variantách má factory na starosti i řádnou destrukci vytvořeného objektu. Já to nazývám „šrotovným“. :) Factory většinou vytváří nové instance pomocí metody Create() nebo nějaké její variace.

Generický Service Locator

Další častou implementací je obecný service locator v mnoha aplikacích/fra­meworcích taky přezdívaný jako Registry nebo Kernel a podobně. Základním rozhraním většiny IoC kontejnerů je právě takovýto service locator. Většinou instance dostaneme zavoláním metody GetInstance() nebo Resolve().

Jak vidíte, vzory jsou to známé, celkem běžně užívané, narážíme na ně denně. Tak co je špatně? Proč někdo používá označení Service Locator pejorativně?

Usage pattern

Service locator totiž není jen návrhovým vzorem, ale i vzorem užití. A tady narazíme na jádro pudla. Vezměme si mou oblíbenou ukázku se Singletonem. Tento vzor jal se býti častován anti-patternem. Je to snad, kvůli tomu, že by to byl špatný návrhový vzor? Myslím, že ne. Tento vzor se spojil v lidských hlavách se vzorem užití, který je špatný!

Ruku na srdce, kolikrát ve svém kódu voláte, třeba HttpContext.Current místo toho, abyste si ho nechali injektovat konstruktorem?

public class SomeWebFoo {
  public void DoWork() {
    // code
    if (HttpContext.Current.IsDebuggingEnabled) {
    // code
  }
}

public class BetterWebFoo {
  readonly HttpContextBase httpContext;

  public BetterWebFoo(HttpContextBase httpContext) {
    this.httpContext = httpContext;
  }

  public void DoWork() {
    // code
    if (httpContext.IsDebuggingEnabled) {
    // code
  }
}

První třída používá Service Locator usage pattern, druhá inversion of control. V prvním případě skrytě přistupujeme přes statickou vlastnost (globální proměnná) k instanci konkrétního typu. Druhá třída svou závislost veřejně deklaruje, ale je jí navíc jedno, jaký konkrétní typ dostane – závisí pouze na abstrakci. Proč je první třída ve většině případů horší nechám už na vás. Určitě na to přijdete. ;)